Cestou k oknu
Starý muž se posune na lůžku směrem k oknu a zakloní hlavu. Šedé oči sledují měsíc v úplňku. Přes jeho zářící kotouč plují cáry mraků s duhově zbarvenými okraji. Muž pohne hlavou ještě víc doprava, je mu divné, že na okolní tmavé obloze nerozezná jedinou hvězdu. Po chvíli stáhne hlavu vysíleně na polštář.
Jak to mezi nimi dopadne, až tu nebudu? Takže? Posvátné losy urim a tumim? Panna nebo orel? Ano či ne?
Ne, rozhodl se – stejně jako kdysi – i dnes odpoledne, kdy ho sem na kliniku přišla navštívit dcera. Nebyla sama, doprovázel ji její nový přítel, právník. Nejdřív navrhovala, pak přikazovala, nakonec zuřila.
Ne, potvrdí teď mozek znovu. Závěť je v pořádku. Není třeba ji měnit. Misky vah nejsou naplněné stejně, ale spravedlivě.
Ano, horuje srdce. Naplň je obě rovným dílem, jen tak dojdeš usmíření svých dětí.
O co se tu přete? vloží se do sporu duše.
O poslední vůli, odpoví mozek.
O usmíření, upřesní srdce.
Tak o co tedy? zeptá se duše znovu, už trochu netrpělivě.
Blázen... chce ji ještě jednou vidět, utrousí mozek, pořád doufá, že ji dokáže změnit.
Rád by s ní mluvil... znovu a jinak, prohodí srdce. O samotě, ne před tím jejím advokátem.
To asi tuší, pomyslí si duše, že už mu nezbejvá moc času...
Starý muž se opře o pelest, očima zírá do tmy nemocničního pokoje. Hlavou mu letí vzpomínky. Po smrti ženy se jeho dcera proměnila tak trochu v ďáblici. Nikdy dřív se mu nezdála nenasytná, dravá, sobecká.
Naštěstí má stařec ještě syna – tak trochu anděla. Ten se maskuje vizáží člověka, který nese na zádech tíhu celého světa. Věčně shrbený a zasmušilý. Nedbá na sebe, ale pomáhá, stará se... o všechny, o všechno. Hlavně však o něj – o svého otce. Chce, aby nestrádal nenadálou samotou. Říká, že by pro něj udělal cokoli.
I proto se otec před půlrokem rozhodl sepsat závěť. Zohlednil v ní dobrotu anděla a bezcitnost ďáblice. Její nenadálý příchod mu však tenkrát vzal klid. Když zahlédla na stole popsaný list papíru, když očima staženýma do úzkých čar přelétla těch několik řádek, smetl její hysterický výbuch všechno kolem. Starý muž po jejím odchodu jen stěží lapal po dechu. Cítil se vyčerpaný, dlaně měl zvlhlé, za hrudní kostí sílil palčivý tlak. Nebyl to stav, který znal. Jindy vnímal tlak na hrudi jen jako teplo, které se mu šíří do prsou a do žeber. Většinou po chvíli zesláblo, usadilo se někde v levé části hrudníku, taková malá ploška bolesti, která pozvolna ztrácela sílu. Tentokrát se však teplo změnilo v oheň. Neměl ho pod kontrolou, trvalo dlouho, než požár vyhořel. Bolest, která po něm v srdeční krajině zůstala, ztlumil až příchod syna. Přinesl mu k večeři teplou polévku. Otec odbyl Janovu obavu o zdraví mávnutím ruky. Nechtěl mu přidělávat starosti.
Druhý den přišla ďáblice s omluvou, věděla, že přestřelila, a tak se lísala, pochlebovala. Otec ji nechal vymluvit, vzpomněl si přitom, jak ráda se s ním jako malá holčička vždycky mazlila. Jak to s ním uměla. Možná vzpomínky, možná nečekaná přítulnost ďáblice naladily jeho nemocné srdce k rozhodnutí, se kterým rozum nesouhlasil. Rozum mu totiž zakazoval tu podivnou směs citů, kterou v něm rozdmýchala dceřina přítomnost. Rozum věděl, jak je srdce snadno zranitelné...
Rozkolísaný stařec slíbil, že si závěť ještě promyslí, řekl, že všechno má svůj čas, a nastavil tvář k polibku – k usmíření. Jenže ďáblice čekala víc. Chtěla rozhodnutí tady a teď, položila před něj vyplněný tiskopis. Otec chvíli váhal, pak ale převod bytu nepodepsal.
A tak mu místo polibku vmetla do tváře slova, která jsou mezi dcerou a otcem zapovězená.
Záhy nato zastavil před domem vůz záchranné služby.
Stařec se převalí na rozvrzané nemocniční posteli a znovu pozoruje beztvará oblaka, mezi kterými tu a tam probleskne mihotavá zář měsíce. Zašátrá rukou na stolku vedle lůžka. Mobil. Novodobý dobroděj i škůdce... Zprostředkovatel zbrklých i dlouho promýšlených rozhodnutí.
Najde číslo ďáblice, zmáčkne vytáčení. Vzápětí se zalekne. Vzbudit ji takhle uprostřed noci... V duchu rychle formuluje první větu. Telefon však zůstává němý. Muž ho odloží zpátky na stolek, později upadne do polospánku.
Tři hodiny po půlnoci se jeho mozek probudí úplně a srdce mu už nedovolí usnout.
Oba jsou tak rozdílní, vysloví stařec nahlas do ticha a tmy nemocničního pokoje, ale ne odmala. Znova si vzpomene na svou ženu Emu. Na její zdvižené obočí, které dokázalo zklidnit obě děti i v pubertě. Sousedé jí sice neřekli jinak než generál, ale on věděl, jaká je doopravdy. Navenek tvrdá, uvnitř laskavá, milující.
Co jsem po její smrti zkazil... je to jenom moje vina? Jsem to já, kdo má v sobě ďábla i anděla?
Cože? ozve se z vedlejší postele.
Vy nespíte?
Ne... vzbudil jste mě... no, ale to nic, já mám tady ve špitále chatrný spaní.
Myslel jsem na Olinu – dceru, co tady byla za mnou odpoledne. Víte, syn... je hodnej, citlivej, nejspíš asi po ženě, zemřela před rokem. A holka... ta se vždycky zdála bejt samostatnější, rychlejší než on. Jenže teď mi připadá...
Pěkná dračice, poznamená soused. V duchu si pomyslí – obličej krásky, ale jinak škoda mluvit. Potom však podotkne:
Ten kluk... ten se vám ale poved, ne?
Starý muž jen beze slova přikývne.
Anděl jde nemocniční chodbou. Svěšená ramena, ohnutá záda, výraz trpitele. Zaklepe na dveře lékařského pokoje. O několik minut později vychází ven s kusem papíru, křečovitě ho svírá v prstech. Doktor mu ve dveřích podává ruku, loučí se. Anděl hned neodpoví, hledá vhodná slova, ale pak jen kývne hlavou. Od mladé sestry převezme igelitovou tašku a v ní otcovy věci.
Až venku na parkovišti před klinikou se trochu narovná a dojde k vozu. Na kapotě uhladí papír od lékaře a snaží se pochopit smysl. Stojí tam, že jeho otec dnes nad ránem zemřel. Anděl nasedne do auta, dívá se přes špinavé přední sklo. Cítí se prokřehlý, ruce ho zebou, přestože uvnitř vozu se ještě před chvílí topilo.
Vyloví z kapsy mobil a najde kontakt na svou sestru. Napadnou ho přitom slova, která si otec kdysi podtrhl v knize, co si od něj Jan nedávno půjčil. Slabí lidé se mstí, silní odpouštějí.
Sedí za volantem a oči má suché. Volané číslo dlouho vyzvání.
Místností se rozezní mobil. Žena natáhne ruku a přiblíží displej k očím. Před očima se jí chvějí tři písmena. Jan. Ďáblice váhá. Co může chtít? Leda něco s tátou... Vezme hovor a dozví se, že otec zemřel. Jan mluví úsečně, ale ona přesto vnímá, jak se mu třese hlas. Položí telefon před sebe na stůl a poslouchá bratrova slova. Když mobil utichne, ďáblice se dlouho nehýbá. Oči se jí zamží. Stiskne víčka k sobě, snaží se oddálit chvíli, kdy bude muset sáhnout do kapsy pro kapesník a utřít si slzy, které se začínají valit ven. Nakonec ji prosolená vlna přemůže, a tak vyloví kapesník a důkladně si otře oči a vysmrká nos. Pak se sveze na nejbližší židli. Udělá z dlaní stříšku a schová do ní obličej. Pár desítek vteřin tak zůstane, potom se zvedne a přejde k posteli. Padne na záda a stále zamženýma očima pozoruje drobnou, chvějící se nitku pavučiny na stropě. Vlákno se trhavě vlní, občas se jeho pohyb na okamžik zastaví a pak se zase rozhoupe stejným směrem. Na zdi kousek od něj zahlédne ďáblice prasklinu, tvarem jí připomene hlubokou vrásku, kterou míval otec nad kořenem nosu...
Tělo starce leží na vozíku za zástěnou vedle postele, je přikryté tuhým naškrobeným prostěradlem. Jeho duše se choulí u stropu, sbírá sílu na cestu mrazivým vzduchem.
Mladá, hubená ošetřovatelka otevře v místnosti okno a začne převlékat nemocniční lůžko. Pacient z vedlejší postele odešel už před chvílí na chodbu. Jeho bledá tvář ještě nepřivykla smrti parťáka. Žena v modré uniformě pracuje rychlými, úspornými pohyby. Nakonec zvedne nově převlečenou pokrývku, pořádně ji natřese a pak dlaní uhladí. Vzduch v místnosti se rozvíří a začne duší pohupovat směrem k oknu. Na zemi vedle lůžka leží hromada špinavého ložního prádla, ošetřovatelka se pro něj sehne a odnáší ho pryč. Je s prací hotová.
Duše se vzdaluje od zástěny, je jí smutno – osaměla, ztratila partnery k hovoru. Nejvíc ji však mrzí, že je nedokázala smířit. Že dovolila, aby tvrdohlavý mozek trval na poznání, které starcovo srdce nechtělo přijmout. A tak za rozbřesku raději zmlklo samo, zlomené hledáním viny, zlomené hledáním vlastní chyby...
Duše proplouvá vzduchem až k okennímu rámu. Tam se zastaví a čeká. Náhle se dveře do místnosti prudce rozletí – vejde zřízenec. Odstaví zástěnu, aby mohl vyjet se zemřelým. Vzniklý průvan vyfoukne duši ven. Vznáší se ve vzduchu jako pírko a vydává se na cestu...
Do nebe?
