Druhý

Je pozdní odpoledne na konci června. Těžké, upocené, nedýchatelné vedro před bouřkou. Na dlažbu začínají dopadat první velké kapky, rozstřikují se a z roztřepených tmavých skvrn vznikají zvláštní obrazce. Ulicí pospíchá asi tak čtyřicetiletá žena, s obavou v očích vzhlédne k olověným mrakům. Rozhodne se schovat do nejbližšího podloubí, její pohled přitáhne vchod do galerie. Září u něj červenobílý plakát a zve na nově otevřenou výstavu. Proč ne, řekne si v duchu a za chvíli se už prochází mezi obrazy. Myšlenky jí však neustále odlétají jinam, nesoustředí se. Až náhle... Středně velké plátno, šedorůžový nádech louky, uprostřed lavička, vedle ní obrys ležící nahé dívky, částečně zahalené šedým kusem látky a vzadu starý dům... to místo jí připadá známé, ačkoli ví, že obraz vidí poprvé. Vroste před ním do podlahy, souzní s melancholickou atmosférou, nedokáže odtrhnout oči. Setrvá tak dlouhé minuty. Konečně se probere a její rty přeslabikují název na štítku. Šedorůžové svítání. S těmi slovy si do paměti uloží i jméno malíře.
Uplyne šest let... Čas od času si na melancholické plátno vzpomene. Jednoho dne se dočte o přípravě nové výstavy, tentokrát zaměřené pouze na tvorbu onoho malíře. Rozhodne se zajít na vernisáž. Po jejím skončení obchází galerii, nevynechá jediný obraz. Šedorůžové svítání tu chybí. Umělec je prošedivělý muž s mohutným knírem. Hemží se to kolem něj lidmi, až žena ztrácí naději, že zůstane na chvíli sám. Přece jen se jí nakonec podaří s ním promluvit, zeptat se na obraz, který jí kdysi učaroval.
„No... myslím, že jsem ho někdy před rokem, možná už před dvěma prodal. Ale můžu vám nabídnout něco podobného,“ natáhne se ke stolku za sebou pro katalog a zalistuje jím. Po chvíli narazí na soubor krajinek z Povydří. Poklepe na jednu z nich a natočí snímek k ženě.
„Co tenhle?“
„Ne, díky,“ zamumlá ona a netají své zklamání, „už vás nebudu zdržovat.“

Přejde další rok. Jednoho dne se žena vrací ze služební cesty, na pozdní oběd se zastaví v ošuntělém penzionu na okraji malé šumavské vesnice. Na stěnách restaurace visí zarámované černobílé fotografie. Při polévce si prohlíží ty nejbližší, pak dojí a zabloudí očima k nejvzdálenější. Překvapením strne. Vzápětí vyrazí podívat se zblízka. Na snímku je louka se starým domem v pozadí. Právě podle domu to místo z obrazu poznává. Jen schoulená dívčí postava s lavičkou chybí, pomyslí si.
Při placení se zeptá číšníka, jestli by fotografie na stěnách nebyly na prodej. Tedy konkrétně ta poslední v rohu. Dočká se udiveného zakroucení hlavou.
„To si můžete vyblejsknout i sama, známej majitele to fotil tady po okolí.“
„A neukázal byste mi, kudy se dostanu na támhletu louku?“
„Já? To ne... ale třeba bude vědět hajnej... ten to tady má prochozený křížem krážem.“
Žena se zadívá směrem, kterým sedí plešatý muž v zeleném. Vypadá, že ho nezajímá nic než pivo před ním. Žena váhá, nakonec se však osmělí, osloví neznámého, vysvětlí mu, proč se na louku z fotky ptá. Nejdřív jí připadá, že ji muž vůbec nevnímá, ale ten se po chvíli zvedne a jde si snímek prohlédnout. Zpátky ke stolu dojde mlčky, rázně dopije pivo a položí na ubrus peníze.
„Ukážu vám to, stejně jedu kolem... máte auto?“
Žena přikývne, horlivě děkuje, ale hajný mávne rukou, je už na odchodu.
Vyjedou, cesta lesem je hrbolatá, je nutné se soustředit na jízdu, vyhýbat se výmolům. Náhle začne prosvítat mezi vzrostlými smrky čím dál víc světla. Dodávka hajného zabrzdí. I žena zastaví a vyleze z vozu. Muž stáhne okénko:
„Tímhle směrem,“ ukazuje kamsi za stromy, „je louka a na ní zhruba uprostřed ten barák, už hodně sešel, nikdo se o něj nestará.“
Sotva dodávka odjede, žena vyrazí řídkým lesem, místy běží, jako by se nemohla dočkat, až se před ní vyloupne louka v celé kráse. Když se ocitne na jejím okraji, slunce je ještě vysoko. Vydá se ke vzdálenému stavení. Hajný měl pravdu, uvědomí si, na obraze i na fotce vypadal dům zachovaleji. Tenhle má vyvrácené okenice, střecha se mu rozpadá, místo zahrady jen samé kopřivy.
Sedne si na zpustlé zápraží, rozhlédne se kolem. Zažívá nesourodou směs pocitů. Radost, že neuvěřitelnou náhodou našla místo z obrazu, zklamání, že to, co před ním tenkrát cítila, se tady nekoná. Ačkoli kdo ví, jestli to bylo skutečně malovaný tady, napadne ji. Co třeba ta lavička, která chybí? Domyslel si ji malíř nebo tu kdysi byla?... Přistihne se, že jednoduše chce věřit, že se ocitla na správném místě. A tak sedí a nechá myšlenky toulat, kam si zamanou, užívá si nádherné ticho a samotu. Hodiny plynou. Ochladí se, slunce se právě schovává za les.
Rozhodne se pro cestu zpátky. Přejde travnatý porost a než vstoupí znovu do lesa, naposled se ohlédne za sebe... Užasle zamrká. Louka s domem a lavičkou, vedle které se choulí zpola zakrytá dívka, se právě noří do šedorůžového soumraku.
Žena jménem Bára se zachvěje.